Metamorfóza pokračuje. Nastal čas podívat se na plac. Čekají nás kouzla speciálních efektů, kamerové hrátky i trable se zvířátky. Nakonec film strčíme pod mikroskop a trochu si jej rozebereme.

Sázka na jistotu

Na konci minulé kapitoly jsem skutečně nepřeháněl. Cronenberg se pro potřeby natáčení obklopil profesionály, s nimiž pracoval minimálně na třech svých předchozích počinech. Kameru obstaral Mark Irwin, střih Ronald Sanders a hudební doprovod zajistil legendární Howard Shore. Skladatel, bez něhož si filmy Davida Cronenberga snad ani nelze představit. Nováčkem na palubě se stal tvůrce speciálních efektů Chris Walas a jeho skupina vynikajících maskérů. Režisér si tohoto talentovaného umělce vybral osobně, a to bezprostředně poté, co zhlédl film Gremlins (1984), pod kterým je Walas coby maskér podepsán. S přihlédnutím k technickému scénáři a nákladným trikovým záběrům byl rozpočet stanoven na rovných patnáct milionů dolarů. Natáčení již nic nestalo v cestě.

Mistři hnusu

První klapka padla 1. prosince 1985. Samotnému natáčení ovšem předcházela několikaměsíční příprava zabývající se jedinou otázkou. Jak udělat z vědce Setha Brundla děsivé monstrum? Cronenberg a Walas spolu strávili hromadu času a probírali všechny možné i nemožné alternativy. Nakonec došli k jednomyslnému závěru, a sice, že nejlepším řešením bude jakási metafora na zrychlený proces stárnutí. Cronenberg vnímal celou transformaci jako formu extrémně nebezpečné nemoci a do tohoto konceptu postupné chřadnutí tělesné schránky skvěle zapadalo. V úvahu tedy připadala ztráta vlasů, zubů, nehtů a nakonec i tělesných částí. Walas si kompletní proměnu rozfázoval do sedmi etap. S takto detailně propracovaným plánem odstartovalo natáčení, přičemž jednotlivé vrstvy make-upu a protetických rekvizit se aplikovaly dle individuálních potřeb každé scény. První a druhá fáze zahrnovala například nezdravé zabarvení kůže, vyrážku, vodnaté puchýřky a tvrdé chloupky pokrývající obličej. Ani Geena Davis neznala detaily tváře svého partnera tak dokonale jako Walas a jeho pravá ruka Stephan Dupuis.

Souběžně s natáčením započala i pečlivá montáž dvou mechanických loutek určených pro poslední fáze Sethovy naturalistické proměny. Táhly a servomotory ovládané monstrum, které vědci doslova vyleze z těla, a jeho raněná verze objevující se v poslední scéně filmu. Zhruba od pátého stupně proměny už musel Goldblum trávit v maskérně i několik hodin v kuse a složitě se soukat do jednotlivých částí celotělového obleku z latexu. Na povrch kostýmu se následně aplikovala slabá vrstva slizu a tvrdé, porůznu rozmístěné štětiny. Herec se rovněž musel naučit mluvit s umělou protézou a zvykat si na kontaktní čočky. Cílem kostýmu bylo zdůraznit deformaci, doslova rakovinotvorné nádory vytažené na povrch pokrouceného těla. Pro Goldbluma šlo o jednu z nejnáročnějších rolí, jaké kdy ve své kariéře ztvárnil. V kostýmu bylo nepředstavitelné teplo a herec musel i přes několik vrstev make-upu zachovat spojení se svým hereckým projevem, do něhož čím dál více vkládal trhaná gesta a různé tiky evokující hmyzí pohyby.

Další výzvou se pro Walase a Dupuise stala ruka Stathise zasažená trávícími enzymy. Tento náročný vizuální efekt vyžadoval několikadenní přípravu. Nejprve se odlila sevřená pěst Johna Getze, podle níž vznikla dokonale přesná syntetická kopie. Ta byla tvořena vnějším voskovým pláštěm, pod nímž se nacházela speciální rudá želatina. Jádro tvořily bílé kosti z měkkého plastu. Za hotovou rekvizitu se umístilo pozadí v podobě zvětšené fotografie pořízené z přesně vybrané části Sethovy laboratoře. Horký vzduch z fénu a speciální tepelná světla začala postupně rozpouštět vrstvy protetické rekvizity a vše zachytila kamera se zvýšenou snímkovací frekvencí. Co k tomu říci? Poctivá ruční práce.

Jistě si vzpomínáte i na ikonický záběr, během kterého se deformovaná muší hlava vyklube skrze změklou lebku na povrch a hrůzný tvor se poprvé představí v celé své kráse. Cronenberg chtěl mít puknutí hlavy zachycené v jediném záběru, což byla výzva. Trik spočíval v užití vnější křehké slupky, pod kterou se nacházela mechanicky ovládaná hlava loutky. Hlava se uměla rozpínat a dokázala citelně zvětšit svůj objem. Po stisknutí příslušného tlačítka začala rekvizita vlivem vháněného vzduchu a roztahujících se pružin růst. Vzniklý tlak působil na vrchní obal a ten začal praskat jako křehká skořápka. Díky tomu si divák dodnes může naplno vychutnat rozpadající se zbytky zmutované Sethovy tváře a jeho oči lezoucí z důlků, za nimiž se skrývá groteskně bizarní monstrum. Geniálně odporné!

Magie obrazu

Snímek Moucha vznikal v Kanadě, konkrétně v režisérově rodném Torontu a městečku Kleinburg, kde se nachází malé filmové studio. Budova, v níž bydlel Seth Brundle, stojí dodnes v Torontu. Tento bývalý průmyslový komplex a jeho prostorné vnitřní chodby mají ve filmu své nezanedbatelné místo, avšak interiér Sethovy laboratoře vyrostl právě ve zmiňovaném studiu. Kameraman Mark Irwin si plně uvědomoval, že laboratoř se bude vyskytovat v téměř devadesáti procentech veškerých scén, a tak ji pojal jako další plnohodnotnou postavu. Obrovská místnost se musela stát součástí Setha a jeho sestupné cesty plné bolesti a strachu. S tím, jak u něj dochází k nezvratným fyzickým změnám, mění se i interiér laboratoře. Úvodní čistota postupně ustupuje rostoucímu bordelu, špíně a chaosu, který zrcadlí vnitřní rozpoložení Setha.

Tomuto účelu podřídil Irwin vše, co může profesionální kameraman ve své moci mít. Práci se stíny, světlem, kontrastem, rámováním obrazu. Příběh vnímal velmi zjednodušeně jako pozvolný sestup do pekel. Žena se zamiluje do muže. Muž se pomalu mění v hrůzostrašné stvoření. Žena ukončí románek a přiloží dvouhlavňovou brokovnicí k hlavě své lásky. Hotovo. Úvodní romantika končí regulérním hororem. Proto si Irwin tak pohrával s proměnlivými expozičními hodnotami objektivu. Laicky řečeno – prací se světlem. První třetině filmu dominuje jasnější nasvětlení, které ztrácí intenzitu úměrně s tím, jak hlavního hrdinu stahuje temnota ke dnu. Do záběrů se Sethem stále častěji pronikají stíny, zatímco Veronicu jakožto kontinuálně čistou postavu objímá vyšší úroveň světla až do chmurného konce.

Co si budeme povídat, Seth lezoucí jako moucha po stropě a stěnách patří bez nadsázky mezi výjevy, jež navždy vstoupily do dějin kinematografie. Za tajemstvím finančně nejnákladnějšího trikového záběru se skrývá důmyslný systém fungující na principu ruského kola. Souběžně s tím, jak Seth přechází ze stropu na stěnu, se otáčela i celá kolosálně pojatá kulisa. Veškerý nábytek, kuchyňské spotřebiče, ale i příbory a talíře musely být za tímto účelem pevně přilepeny k sobě, potažmo k podlaze. Načasování a přesná synchronizace s kamerou zde hrála zásadní roli. Aby Mark Irwin v této pasáži udržel neměnnou úroveň nasvícení při jakémkoliv úhlu, v němž se místnost zrovna nacházela, musel vymyslet důmyslnou sadu zrcadel odrážejících světla reflektorů. Rotující místnost poprvé zpopularizoval Stanley Kubrick ve filmu 2001: Vesmírná odysea (1968). Do stavu dokonalosti tento trik o mnoho let později dovedl Christopher Nolan ve své sci-fi jízdě Počátek (2010). Inu, není nad staré dobré poctivé řemeslo.

Volání přírody

Veškeré práce spojené s natáčením probíhaly bez větších potíží a jediný, kdo na place zprvu zlobil, byl pavián Typhoon. Rovnou si řekněme, že překlad jména do mateřského jazyka plně vystihuje jeho charakter. Pavián byl sice ochočený, ale scházel mu jakýkoliv výcvik. Vrozená divokost se u něj projevovala nevypočitatelným chováním a agresivními výpady vůči všemu, co jej štvalo - a štvalo jej opravdu hodně věcí. Světla, kamery i někteří členové štábu. Situace se uklidnila, jakmile došlo na první společnou scénu s Jeffem Goldblumem. Vysvětlení je prosté. Jeff měří bez pěti centimetrů rovné dva metry a Typhoon herce jakožto nejvyšší osobu na place začal respektovat a brát jako rovnocenného parťáka. Vzniklo mezi nimi opravdu silné pouto a herec se s paviánem na konci natáčení loučil jen velmi nerad. Legenda praví, že si Jeff v žertu plánoval pořízení vlastního primáta, což mu jeho tehdejší partnerka Geena Davis ihned zatrhla.

Zmínit se sluší i krátké cameo Davida Cronenberga. Na začátku osmdesátých let se David potkal s tehdy už slovutným režisérem Martinem Scorsesem a ten mu během rozhovoru řekl, že vypadá jako typický gynekolog z Beverly Hills. Pobavený filmař se této myšlenky léta nedokázal zbavit, a tak si v Mouše opravdu střihnul malou roli gynekologa, který z hlavní hrdinky tahá obrovskou larvu. Zkrátka typický Cronenberg. Poslední klapka ukončila natáčení 28. února 1986. Hrubý sestřih se konečně dostal do postprodukční fáze a za dveřmi již netrpělivě čekal pan skladatel.

Symfonické monstrum

Howard Shore důkladně zkoumal každý obraz filmu a nakonec usoudil, že stvoří epicky pojatou hudbu. Moucha je sice komorně pojaté drama a neobsahuje obrovské davové scény, ale Shore na sobě při sledování cítil neuvěřitelnou tíhu osudově pojatého příběhu. To pro něj bylo směrodatné. Skladatel se tedy spojil s Londýnským filharmonickým orchestrem a napsal pompézně pojatý hudební doprovod, kde se každá jednotlivá kompozice stává pamětihodnou záležitostí. Masivní smyčce a hřmotná dechová sekce bez nadsázky posouvají film ještě o stupeň výš. Popravdě, někomu ta míra symfonické nabubřelosti může znít až nemístně, třeba rovnou producentovi. Během první soukromé projekce se Mel Brooks v jednu chvíli otočil k režisérovi a spustil: „Proboha, na co tak honosný hudební motiv? Vždyť ten chlap se jenom prochází ulicí a láduje do sebe čokoládovou tyčinku.“ Na to však měl Cronenberg pohotovou odpověď: „Ne, Mele. Ten chlap jde vstříc svému nevyhnutelnému osudu.“

Méně je někdy více

Vedení 20th Century Fox bylo výsledkem bez přehánění ohromeno. Ale míra užitých nechutností nakonec vyprovokovala manažery marketingového oddělení k původně neplánované akci. Uspořádat testovací projekci s náhodně vybraným publikem. Šlo o dobrý krok a diváci film přijali s jedinou výhradou. Velmi jim vadila jedna konkrétní scéna. Již značně zmutovaný Seth se snaží přijít na způsob, jak v sobě minimalizovat hmyzí molekuly. V rámci experimentu umístí do jedné teleportační budky paviána, do druhé kočku a oba genetické vzorky sloučí. Výsledkem je děsivý dvouhlavý tvor, jehož Seth po krátkém souboji umlátí kovovou tyčí. Cronenberg musel připustit, že scéna zbytečně podkopává pracně budované sympatie, které divák do té doby vůči hlavnímu antihrdinovi cítí. Inkriminovaná pasáž byla vystřižena společně se scénou, v níž si Seth uhryže hmyzí nohu čnící z jeho boku.

Obě inkriminované scény se zachovaly a každý si je může dohledat na internetu. Pokud máte zájem, pak směle do toho. Před uvedením filmu byl vypuštěn povedený trailer a velká města zasypaly skvělé plakáty s výmluvným sloganem: „Be afraid. Be very afraid.“ Mimochodem, hudebník a zpěvák Bryan Ferry složil pro film skladbu nesoucí název „Help Me“. Píseň se měla objevit v závěrečných titulcích, leč nestalo se tak, protože jednoduše nezapadala do celkové nálady filmu. Zajímavé ovšem je, že název skladby cíleně odkazuje ke konkrétnímu výjevu nacházejícím se v původním filmu z roku 1958. Víc vám ale neprozradím a pokud si chcete souvislosti spojit sami, určitě dejte stařičkému sci-fi dílku šanci. Teď už ale zanechme zajímavostí a pojďme si Mouchu od Davida Cronenberga trochu rozebrat.

Cesta, z níž není návratu

Určitě je mu nevěrná, o tom nelze pochybovat! Seth rázuje po pokoji s lahví vína a nahlas polemizuje před svým paviánem, kterého neustále otravuje dotěrná moucha. Bouře chmurných myšlenek, žárlivost a alkohol vědci zastíní racionální uvažování. Poslední sklenka a jde se na věc. Seth zadá sérii příkazů do počítače, svlékne se donaha a vstoupí do telepodu. Malou kruhovou podlahu ozařuje ostré bílé světlo a elektricky ovládané dveře se začínají zavírat. Přikrčený vědec hledí před sebe a počítá se vším. Odpočet skončí a laboratoř začnou bičovat elektrické výboje. Teleportace dokončena, hlásí počítač. Dveře druhého telepodu se otevřou, ven se vyválí oblaka bílé páry a do nich jako bůh kráčející po mracích vstoupí Seth. Dokázal to! Znovuzrozený vědec nemá ani tušení o noční můře číhající za rohem.

Snímek Moucha operuje se dvěma rovinami, které se postupně prolínají a vzájemně ovlivňují. Tou první je klasický milostný trojúhelník. Ten je tvořen samotářským vědeckým géniem Sethem Brundlem, k němuž si najde cestu svobodomyslná novinářka Veronica. Trojici uzavírá Stathis Borans, zaměstnavatel a bývalý milenec hlavní hrdinky. Ve druhé rovině sledujeme sci-fi linku o teleportaci, která se později zlomí a předloží nám jeden ze stěžejních motivů příběhu, čímž je uvědomění si svého těla a strach ze smrti. Cronenberg nám sděluje, že mysl a tělo žijí ve společné symbióze a ani jedna z těchto veličin nemůže koexistovat bez té druhé. Tělo bez mozku je přeci k ničemu. Mysl si žije po svém a často ignoruje biologickou podstatu člověka, neboť svá těla bere většina lidí jako naprostou samozřejmost. Pochopitelně do té doby, než začneme rapidně stárnout nebo dokud nás nepostihne smrtelná choroba. Ani sebečilejší mysl nedokáže vzdorovat hroutícímu se tělu. V ten okamžik si každý uvědomí svou smrtelnost, což je osudová zkouška, jíž je podroben i hlavní protagonista Seth Brundle.

V úvodu se seznámíme s Veronicou a výstředním vědcem Sethem. Ten novinářku bažící po senzaci chytře vláká k sobě do bytu. Tam jí předvede svůj vynález. Dvě futuristicky vyhlížející budky, takzvané telepody. Obdivuhodné zařízení dokáže teleportovat předměty z jednoho telepodu do druhého. Doslova je rozloží a následně opět složí. Seth v jednom dialogu zmíní, že trpí kinetózou neboli strachem z pohybu. Každý způsob přesunu kromě pěší chůze mu činí problémy, z čehož si můžeme jasně odvodit, proč své síly soustředil na vývoj vynálezu, jenž by navždy smazal hranice v cestování. Ovšem je tu jeden podstatný háček. Přístroj, respektive počítač, umí pracovat pouze z neživými předměty. Živé objekty obrací naruby, což je nám v jedné explicitní scéně vmeteno bez varování do tváře. Klíčem k úspěšnému dokončení vědeckého projektu se nečekaně stane právě Veronica.

Brundle nedokáže pochopit, proč masu jeho počítač nerozumí a zatvrzele jej interpretuje po svém. Můžeme usuzovat, že za tím stojí právě vědcova geniální, byť trochu sebestředná mysl, která jak už jsme si řekli, ignoruje tělesnou schránku. Tato apatie vůči tělu, potažmo k masu jako takovému, mohla být teoreticky promítnuta i do programu počítače. Veronica introvertního Setha vytáhne z ulity a naváže s ním intimní vztah. Po vášnivé noci si Seth uvědomí podstatu tělesné přitažlivosti. Veronica mu otevře oči a inspiruje Setha, aby nově získané organické znalosti naprogramoval do počítače. Zde vidíme prolnutí dvou oblíbených výrazových prvků režiséra, konkrétně sexu a technologie. Zkušební test s paviánem potvrdí správnost nové cesty a v okamžiku, kdy Setha pohltí žárlivost a jeho mysl otupí alkohol, provede teleportaci sám se sebou. Do telepodu však bohužel pronikne i moucha a zmatený počítač oba organické vzorky spojí na molekulárně-genetické bázi.

Seth Brundle zpočátku netuší, že mouchu asimiloval, a proto své nově nabyté schopnosti jako sílu, energii a zvýšenou chuť po sexu přičítá očistnému procesu. Jakási euforická filtrace těla od všech škodlivin připomínající svou podstatou perfektně čistou drogu. Během scény v kavárně, kde si Seth bez přestání sladí kávu, můžeme sledovat jeho nové já a rovněž první varovné signály. Vědci stoupne ego a kdysi dominující intelekt je zatlačen do pozadí fyzickou zdatností. Je natolik zaslepen svou pravdou, že si odmítá připustit prvotní symptomy genetické mutace a ve vzteku od sebe odežene Veronicu. Rozjetý sled událostí již ale nelze zastavit a stejně jako kdysi romantický vztah se postupně začne rozpadat i náš hlavní protagonista. Cronenberg vnímá molekulární propojení hmyzu a člověka jako progresivně postupující nemoc, která s sebou kromě fyzické deformace přináší i boj mezi tělem a myslí. Sám Seth proces přirovnává k bizarní formě rakoviny. Když si vystrašený vědec sype popel na hlavu a vysvětluje Veronice podstatu osudové chyby, upadne mu v jednu chvíli ucho. Scéna je podána s takovou grácií, že divák neví, zda se má smát, nebo nad tou hrůzou plakat.

Jednotlivé fáze biologické transformace přicházejí v extrémních vlnách. Jde o bolestný, krajně nechutný proces umocněný mistrovskou demonstrací speciálních efektů. Všechny změny explicitně a přehnaně ukazují i běžné tělesné projevy, které se člověk na veřejnosti snaží za normálních okolností skrývat. Únik plynů, pocení, zvracení apod. Úvodní strach a stud je vlivem nekontrovatelně postupující metamorfózy nahrazen přijmutím. Seth přijímá své tělo, svou proměnu a utěšuje se tím, že se stane někým jiným. Obrovskou mouchou, kterou trefně pojmenuje Brundlefly. Nemoc je patrně nahrazena progresem. Tato falešná útěcha ale pozvolna uvadá, protože hmyzí instinkty začnou lidskou mysl pohlcovat a zotročovat ji. Asi nejvíce patrné je to na fantastickém dialogu o hmyzí politice. V děsivé a zároveň velmi smutné scéně se bizarně zdeformovaný Seth snaží Veronice vysvětlit krutost hmyzu, který nezná žádné kompromisy ani slitování. Mysl definitivně prohrává boj s instinkty. Tuto skutečnost si Seth plně uvědomuje a velmi jasně Veronicu upozorní: „Ublížím ti, pokud tu zůstaneš.“

Poslední fáze filmu připomíná hotovou řeckou tragédii. Veronica má strach. Nosí v sobě Sethovo dítě a logicky se jej chce zbavit. Tuto skutečnost ale Seth odhalí a zbytky jeho geniálního intelektu lapené do spárů hmyzí přirozenosti mu dovolí vymyslet ďábelský plán. Za pomoci telepodů se chce propojit s čistým lidským subjektem a minimalizovat tak hmyz obsažený v sobě. Jeho nenarozený potomek je v tomto případě ideální volbou. Tři groteskně zdeformovaná těla v jednom celku. Seth unese svou lásku a své záměry se snaží naplnit, ale v poslední chvíli do děje vstoupí zhrzený milenec Stathis. Jeho čin dokáže Veronicu zachránit, avšak za svou chorobnou žárlivost zaplatí, neboť jej Seth připraví o ruku a nohu. V závěru ze zdeformovaného těla kdysi úžasného vědce doslova vyleze nová bytost. Namísto krásného motýla tu však máme pokroucenou kreaturu s nepatrnými pozůstatky lidského vědomí. Zrnko lidství uvězněné v monstrózně zmutovaném těle. Po dramatickém vyvrcholení se zraněný tvor plazí po podlaze a výřečným gestem nakonec požádá o ukončení své existence.

Cronenberg stvořil úžasné vícevrstvé dílo, díky čemuž si jej z určitého úhlu pohledu můžeme interpretovat i jako metaforu na odvrácenou stranu superhrdinství. Máme tu klasický komiksový mustr. Samotářský vědec, experiment, který se vymkne kontrole a získání nových schopností. Příběhové panely v komiksových sešitech utvářejí z těchto lidí dva typy postav. Buď nám před očima povstane skutečný hrdina s ušlechtilými záměry, nebo se zrodí nebezpečný padouch. Záleží na povaze každého jedince. První skupinu zastupuje třeba Spiderman a tu druhou jeden z jeho typických nepřátel Lizard. Brundlefly se ovšem nestane ani jedním. Atraktivní schopnosti a pocit výjimečnosti brzy nahradí fyzický rozpad tělesných částí a dobrosrdečná mysl musí ustoupit nekompromisnímu diktátu hmyzích instinktů. Seth je s nadsázkou řečeno tragickým komiksovým antihrdinou.

Variant ohledně uchopení příběhu je mnoho. Dosaďte si namísto Brundla nějakého chronického gamblera, alkoholika, případně narkomana, a před očima se vám začne odvíjet takřka totožný příběh, kde za odcizením, rozpadem vztahu a osobnosti bude stát destruktivní závislost. Samozřejmě nad Mouchou nemusíte vůbec dumat. Stačí si film užívat pouze jako moderní sci-fi klasiku o zpackaném experimentu. Perfektní herecké výkony a hutná atmosféra podtržená monstrózním symfonickým podkladem vám i dnes zaručí intenzivní zážitek. Jistě, někdo by mohl namítnout, že některé masky mají s odstupem času trochu gumoidní vzhled, ale tohle jako bernou minci neuznávám. V době vydání Moucha platila za vizuální extratřídu a to je pro mne zásadní, neboť kvanta novějších, často i dražších filmových počinů působila z hlediska speciálních efektů směšně už v momentě, kdy vstoupily do kin. Zkuste si pustit komiksovku Spawn (1997), hned potom Mouchu, a uvidíte ten nebetyčný rozdíl. Kdepak. Stárnout se dá s grácií a tuhle disciplínu má nejslavnější film Davida Cronenberga v malíku.

Nečekané vítězství

Moucha do kin přiletěla 15. srpna 1986 a po jejím uvedení došlo k poměrně vzácné věci. Z filmu se stal komerční hit a odborná kritika zároveň nešetřila chválou. Došlo tedy k prolnutí dvou proudů, které se obvykle míjejí. Snímek utržil více než šedesát milionů dolarů a nejeden kritik jej označil za film roku. Chválu sklízely především speciální efekty, perfektní výkon Jeffa Goldbluma, promyšlený scénář, ale i celková vizuální forma. Pozornost na sebe strhával především oku lahodící design telepodů inspirovaný motocyklem Ducati Desmo, konkrétně vzhledem jeho motoru. Chris Walas a Stephan Dupuis byli za svou práci odměněni zaslouženým Oscarem. O tom, proč stejné ocenění nezískal i Jeff Goldblum, se dodnes vedou vášnivé diskuse. Za sebe říkám pouze – nepochopitelné. Film také bodoval na každoročním předávání filmových cen Britské akademie (BAFTA) a získal několik cen Saturn.

Nutno připustit, že Davida Cronenberga, který byl tehdy brán (a dodnes stále je) jako undergroundový nebo přinejmenším nekomerční režisér, nečekaný úspěch zaskočil. Ještě více jej však udivily výroky některých novinářů, kteří v Mouše viděli skrytou metaforu na AIDS. Nečistá krev, nechráněný sex, umírání, smrt. Všechny tyhle prvky a témata film Davida Cronenberga obsahuje a nějakým způsobem s nimi operuje. Uprostřed osmé dekády byl zkázonosný virus HIV hojně propíraným tématem, který cloumal širokou veřejností. Řada umělců měla potřebu se k této ožehavé tématice vyjádřit, ať už formou hudby, malbou, knihou, a pochopitelně i prostřednictvím filmového média.

Mezi tyto umělce ale Cronenberg určitě nepatřil a během natáčení AIDS nevnímal jako druh nějakého inspiračního zdroje. Šlo mu spíše o analogii mezi biologickou metamorfózou a nemocí jako takovou. Snažil se nám vykreslit příběh o geniální mysli, která chtěla změnit svět a nakonec se její snaha změnila v marný boj o přežití. Nicméně režisér bral tehdy podobné názorové výkřiky s nadhledem: „Chtěl jsem mimo jiné především poukázat na proces stárnutí a problémy s ním spojené. Pokud lidé mají v rodině jedince s nemocí AIDS, samozřejmě ji uvidí i v mém filmu. AIDS je dnes všude a ovlivňuje více či méně každého z nás. Rozhodně mě tedy podobné úvahy nijak neurážejí. Nechť si v mém filmu každý najde to své.“

Jedinečný odkaz

Moucha uvrhla Davida Cronenberga na rozcestí. Docela klidně se z něj mohl stát zakázkový režisér točící projekty s velkým komerčním potenciálem. Zlatem vyšlapaná stezka však svérázného filmaře ani v nejmenším nelákala. Jako by se nenadálého úspěchu spíše zalekl. Možná proto vzápětí přišel s těžkým psychologickým dramatem Příliš dokonalá podoba (1988), kde se hnus a explicitní výjevy rafinovaně skrývají pod povrchem. Ať už je to jakkoliv, faktem zůstává, že Moucha v jeho barvité filmografii září jako stříbrný měsíc v úplňku a minimálně jednou ji viděl snad každý, byť mu třeba slovo „Cronenberg“ vůbec nic neříká. Snímek Moucha k sobě za pomoci krví nasáklého provazu váže funkční romantický příběh, strach z nevyhnutelného a poctivé sci-fi téma. Klasika žánru, jež vám dopřeje skutečně silný … ehm … fyzický zážitek.